Nečekaná procházka

Říkala jsem si, že rozhodně pro tenhle e-shop a web prostě psát blog nebudu. Jenže to by mě sem tam nesmělo chytnout básnický střevo a nesměla bych mít karmu jakou mám a občas taky chuť se z toho vypsat. 

Všechno to začalo už včera večer, kdy jsem uspávala naší drobotinu a klasicky mě chytla panická ataka alá “co sakra bude až umřu”. Většinou to rozdýchám, ale včera jsem si řekla, jako zkušená matka 21. století, že se zeptám chatugpt, co on na to… no ve výsledku mi chladnější a strožejší než jsem já sama (a to bacha, to není jen tak) napsal, že stejně jednou zdechnu a co víc, rozhodně nad tím nebudu přemýšlet. A že teď přemýšlím nad hovadinama, třikrát si to prodejchám a dám pokoj. Pozitivnější verze byla, že mi záleží na tom, co teď žiju a je pochopytelný tyhle stavy mít, když se zrovna kopeš do prdele! Jou, díky kámo - takže psychologové brzy nebudou mít co žrát a já mohla spát zase o něco klidnější. 

Jenže to by kolem 3 nesměl začít řvát monitor dechu, že jo.. (babičky zastaví svoje infarktový stavy, nic se nestalo) Naštěstí jsem naší malou cácorku poměrně rychle probrala z tvrdého spánku do polospánku, nakojila - běžně bych jí nechala u nás, ale to mi strach nedovolil, takže jsem jí překecala, ať v tý posteli na monitoru spí do rána. A v pohodě. Ráno, po tom jsem to ještě jednou probrala s mým novým psycho-kámošem a ten mi se svojí chladnou kyber hlavou oznámil “ty trubko, neměla si prostě ten monitor blbě?” Jako jo,no… byl v druhým rohu postele než v noci náš malej poklad a jo, ta destička to prostě jen asi blbě zvládala snímat.

Ráno mi pak ještě napsala kolegyně, jestli se nestavím na kafe… johohoo, interakce s dalším člověkem, matky na rodičáku pochopí, že to je něco jako když si pes v útulku a někdo na tebe ukáže a zakřičí “volím si tebe, Žeryku”. Jak slíbíš, vypravíš sebe i dítě mezi 9-10 a když na cestě píšeš, že jste to zvládli, zjistíš, že neumíš číst, že ta zpráva obsahuje takový nepatrný slovo a to je - ZÍTRA. No nic, to už ale máš vypravenou, sebe, dítě se tváří, že za dvě zatáčky vytuhne. Oukej, změna plánu, když už jsme venku, jdeme na procházku. Ale druhým směrem, ať milost princezně nesvítí do ksichtíku ta kulatá sviňa jménemu slunce. Protože prostě tohle je dítě z jedový chýše a přímý slunce je momentálně po samotě nejvíc největší nepřítel. Ta cesta ale bude mít pár háčků. Za a) tady na Šumavě když jdeš tak jdeš buď do kopce a nebo z kopce a když jsi líný prase jako já, fakt ti to občas nechutná. Ale co, chceš zhubnout takže ťapem. Za b) na  třetím kilometru tě začnou tlačit boty, protože sis prostě na cestu ke kolegyni vzala úzký klasický tenisky NE tvoje vyšlapaný pohodlný Keeny nebo ponožkoboty, když už. A tak máš dilema, buď půjdeš dál a malíčky po návratu domů můžeš rovnou uříznout a nebo půjdeš bosa v klasickejch ponožkách. (Protože si prostě vymaštěný divnočlověk a nebudeš chodit stejnou cestou zpátky, ale musíš udělat okruh) můžeš hádat 3x jak to dopadlo. Ano, moje nohy ušli první 4 kilometry bos. 

Za c) sis sebou nevzala klasicky pití ani nic dobrýho… ale na to já jsem zvyklá, kdo si na to nezvykne asi nikdy, jsou moje děti. Naštěstí starší ten si prozíravě většinou dělá pití sebou sám a to mladší má mlíkárnu po ruce furt 😀

Mezitím si dáváme echo s manželem, že mi ťapeme i bos a provokujeme se navzájem fotkami - on zmrzlinkou a já? Fotkou že i po hodině a půl mi dítě pořád spí (he he, vítěz).  Že si pak nemůžu jít udělat jídlo ani za roh do kuchyně je věc druhá (ale nebojme se, to je přeci jen období). 

A tak to můžu zhodnotit, že to byla krásná procházka, protože to kde bydlíme, to je co krok to pastva pro oči, ty výhledy, když vytlačíš kočár na ten zkurvenejkopec! O'Lala. Já pochytala spoustu inspirace, promyslela všechny svoje projekty a řekla si no nic, vezmu ten blog na milost. Ale nečekejte pravidelnost. Jenom když mě zase chytne moje psací střevo jo?

Mějte se fanfárově!

Vaše Týna